Je štěstím, že naše hlavní město Praha, bylo ušetřeno válečných hrůz v rozsahu, který známe z jiných evropských měst. Během celé války nebyla Praha cílem spojeneckých náletů, ačkoliv byla hlavním městem Protektorátu. Letecké poplachy tu sice byly časté, ale obyvatelstvo si na ně postupně zvyklo. O to větší šok tak způsobil nálet amerických letadel v únoru 1945.
V téže době bombardovali spojenci Drážďany. Šlo o dlouhodobou strategii narušování německých komunikací, v tomto případě zřejmě navíc podpořenou žádostí čerstvě jmenovaného náčelníka generálního štábu Rudé armády armádního generála Antonova, který na Jaltské konferenci požádal o zničení drážďanského nádraží s cílem narušit přesuny německých vojsk. Západní spojenci však razili strategii plošného bombardování, takže ve dnech 13. – 15. února podnikali masivní nálety, které měly za následek desítky tisíc mrtvých a zcela zničené nejen nádraží, ale celé historické město. A právě během této operace, v americký svátek svatého Valentýna, který je k nám dnes importován, zaútočilo asi padesát amerických strojů také na Prahu, na kterou bylo víceméně nahodile svrženo přes sto padesát tun bomb, které zabily více jak sedm set lidí.
Pamětníci popisují tyto události jako šok. V těchto dnech, kdy se Říše hroutila, nikdo nálet na Prahu nečekal. Velmi záhy se tak objevila otázka, proč se to vlastně stalo. A ačkoliv se dnes rádo tvrdí, že právě tento nálet na naše hlavní město byl podle dřívějšího výkladu z doby socialismu zneužíván k propagandě, není to pravdou. Dříve byl obecně přijat výklad o navigační chybě, který ovšem nevysvětluje fakt, že piloti zaměnili nepoškozenou Prahu za v té době již hořící Drážďany. Další teorie mluvila o nedostatku paliva. Ten měl být způsoben špatnou navigací a znamenal by riziko při návratu, takže letadla svrhla bomby na první větší město. Tyto výklady jsou vždy spojeny s nějakou neúmyslnou chybou a omylem, časem se ale objevila teorie o záměrném bombardování města, která měla být začátkem devadesátých let podpořena i přímým vyprávěním amerických letců.
Otázka, zda šlo o záměr či chybu zřejmě zůstane nezodpovězena. Zajímavé však může být i ocitovat z pamětí náčelníka operační správy generálního štábu Rudé armády armádního generála Štemenka, který vzpomíná: »Naše strategické velení se všemožně snažilo zachránit toto nádherné starobylé město s mnoha kulturními památkami před zničením. Především jsme museli chránit Prahu před americkými bombami, protože naši spojenci ji pravidelně zařazovali do seznamu objektů určených k bombardování. Protože město spadalo do pásma činnosti sovětských vojsk, museli si spojenci dávat schválit seznamy objektů k bombardování. Generální štáb systematicky škrtal Prahu ze seznamu.« Tato slova přímého účastníka války samozřejmě nejsou odpovědí na otázku, o které mluvíme, ale minimálně dokládají zájem západních spojenců Prahu bombardovat.
Na závěr by bylo možná dobré ještě připomenout další americký útok na Prahu, a to z konce března 1945, který směřoval na závody ČKD, kdy již šlo o zjevný záměr likvidovat dosud zachovalou průmyslovou infrastrukturu, která po válce skončí v pásmu zabraném Rudou armádou. Zde již šlo pochopitelně o snahu narušit poválečné hospodářství. V případě únorového náletu, který mířil čistě na civilní obyvatelstvo, však lze spekulovat o jeho skutečných důvodech, které již zřejmě nikdy nezjistíme a nezbude nám, než se přiklonit k některé z všeobecně známých verzí.
Čerstvě objevený dopis
Cestičky, kterými se k nám dostávají svědectví z minulosti jsou někdy velmi klikaté. A tak se stalo, že při prohlížení knížek z babiččiny pozůstalosti, našla koncem ledna 2022 paní Zuzana Dubnová dopis adresovaný právě její babičce. Soukromá korespondence je rozhodně napínavým čtením, ať už jde o kohokoliv. V tomto případě je ale o to pikantnější, že paní Eva, která dopis odeslala, byla sice nepřímou svědkyní bombardování Prahy americkým letectvem 14. února 1945, ale přímou účastnicí odklízení trosek i dění následujících hodin a dní. Není navíc bez zajímavosti, že paní Bohumila Běhounková, které je dopis adresován, byla vnučkou Františka Běhounka, českého fyzika a spisovatele. S laskavým svolením paní Dubnové, dopis datovaný 21. února 1945 exkluzivně uveřejňujeme.
Drahá Mílo,…
Předně začnu psát o náletu, poněvadž vím, že na to dychtivě čekáš. Možná však, že už máš přesné zprávy od jiných očitých svědků. Já totiž vůbec nejsem očitým svědkem onoho teroristického napadení. Coby totalista jsem poctivě pracovala ve fabrice, kde nás z poledního odpočinku vyrušila siréna. Radovali jsme se velmi, poněvadž příjemná procházka za krásné únorové pohody, jaká tenkrát panovala, není nikdy k zahození. Z hloubětínských niv jsme viděli letadla, viděli jsme dokonce kouřové bomby nebo jakási znamení, která letadla shazovala, slyšeli jsme dokonce i rány, ale jinak jsme vůbec nic určitého neviděli. V několika minutách letadla zmizela. Hned po návratu do továrny jsme věděli o zásahu na Karlově náměstí, kde má naše továrna filiálku. Během odpoledne prosakovaly různé zprávy, ale pořád nic jistého, poněvadž telefon nešel, tramvaje nejezdily, atd. Věděla jsem sice, že Vinohrady jsou postiženy, ale ani mě nenapadlo, že by to mohlo být v takovém rozsahu. Tím větší bylo mé překvapení večer. Tramvaj mě zavezla jen k muzeu, odtud jsem šla pěšky. Hned za tunelem na Fochově začínaly hromady skla na ulici, množily se cihly a jiné trosky a na rohu Schwerinovy a Petrosky je první zásah, ale důkladný. Odtamtud již bylo vidět plameny z Radia a jiných domů. Dále byla ulice (Foška) uzavřená, musela jsem klopýtat přes zbořené trámy a ruiny do naší ulice, kde to nebylo o nic lepší. Dům přímo proti nám je zbořený. U nás doma byla také pořádná spoušť, okna všechna vytlučená, dveře, někde i rámy oken vyvrácené, omítka ze stropu místy pryč. Ke všemu ještě nešel proud, takže jsem rodiče našla u svíčky v kuchyni, která byla zároveň s mým pokojem už trochu uklizená. V těchto dvou místnostech jsme také první noc spali, ale bylo to jako na ulici, protože jsme měli na oknech zavěšeny koberce. Dvakrát nás vyrušil poplach. To si můžeš myslet, že byla celá Praha jistě ve dvou minutách v krytech. Dva domy blízko nás celou noc hořely. Ráno jsem pořád odkládala vstávání, nemohla jsem se odvážit podívat se na to ve dne. Vypadalo to tedy hrozně. Vedlejší dům dostal bombu do dvora těsně u zdi a ta půlka do dvora je úplně utržená. Náš barák dostal nějakou lehkou zápalnou, která prolétla naštěstí jen do 3. patra, kde jeden byt vyhořel. U nás v pokojích do ulice byla podlaha doslova poseta sklem a dlaždičkami z chodníku, střepiny byly také napíchány v nábytku, vázy rozbité atd. Celý den jsme uklízeli. Velmi ošklivá je cesta naší ulicí dolů, kde je hodně zásahů. Na Smetance je rozbita i ta obecná škola. Nejhorší je to však na Fošce. Radio je zasaženo ze dvou stran, z boků. U nás na stanici ten rohák kde bylo Kuratorium je úplně vyhořelý. Ani by mi nestačil papír, kdybych Ti měla všechno vyjmenovat. Jinde v Praze je to Všeobecná nemocnice, Resslova ulice, něco v Ječné, na Slupi, v Nuslích Jedličkův ústav atd. O Emauzích už jistě víš. U nás je neustále cítit spálený vzduch. Někde se ještě stále odklízí i v noci, tam, kde jsou asi zasypaní lidé. Bydlíme zatím u příbuzných na Starém městě, vlastně tam jen chodíme spát a jíst, nábytek a vůbec všechno máme doma, snad tam budeme moci zase během týdne nebo 14 cti dnů bydlet. Měla jsem tři dny volno, teď už zas chodím dělat. Bratr dostal v Kolbence asi 10 dnů, doufala jsem, že mi toho dají také víc, abych se mohla podívat někam ven, už jsem od léta nikde nebyla. Cílem náletu, podle odhadu většiny lidí byly Radlice (tam jsou také nějaké zásahy), odtud na smíchovské nádraží, vyšehradský most a nádraží, dále tunel, Wilsonovo a vršovické nádraží. Je to nejpravděpodobnější a sama tomu také věřím…
Tvá Eva
Připravili Petra PROKŠANOVÁ a Jan VITVAR. Foto: Zuzana DUBNOVÁ, Petra PROKŠANOVÁ a archiv
