K 100. výročí masakru protiválečné demonstrace ve Svaljavě

Každodenní realita nám dokazuje, jak důležité a zároveň náročné je postavit se aktuálnímu
válečnému štvaní. I z tohoto důvodu je víc než potřebné připomínat si klíčové momenty z historie
zápasu za mír. K nim bezpochyby patří také brutální masakr protiválečné demonstrace ve Svaljavě na
tehdejší Podkarpatské Rusi, ke kterému došlo právě před 100 lety, i následná ohromná vlna solidarity
s jeho oběťmi.  


Dnešní Zakarpatská Ukrajina patřila k těm částem prvorepublikového Československa, kde se sociální
a národnostní útlak projevoval ve své nejotevřenější podobě. Proti němu se stavěli především místní
komunisté, kteří se opírali o masovou podporu tamního obyvatelstva. V prvních volbách do
československého Národního shromáždění, které se na Podkarpatské Rusi uskutečnily jen několik
měsíců před svaljavskou tragédií, tak s velkým náskokem zvítězila Komunistická strana
Československa, když získala takřka 40 % hlasů a také většinu poslaneckých mandátů. Stejně jako
jinde v Československu, patřila i na Podkarpatské Rusi k prioritám komunistů otázka boje proti
imperialistické válce a na obranu míru. V souvislosti s desátým výročím vypuknutí 1. světové války
proto připravovala komunistická strana protiválečné demonstrace ve všech větších městech této
nejvýchodnější části tehdejší republiky. Aby nemohlo dojít k zákazu demonstrací, vedení krajské
organisace komunistické strany v Užhorodě oznámilo včas úřadům konání demonstrací. Úřady však
záměrně svoje odpovědi posílaly až v posledních okamžicích před začátkem. Podobně se stalo i ve
Svaljavě, kde byl oznámen zákaz protiválečné komunistické demonstrace prakticky až v jejím
průběhu.


Dne 3. srpna 1924 se od ranních hodin scházely do malého městečka Svaljava občané, aby řekly své
rozhodné slovo k otázce války. Županský úřad v Mukačevě, který jejich shromáždění na poslední chvíli
zakázal, svolal so Svaljavy silné četnické oddíly s úkolem tuto protiválečnou demonstraci potlačit.
Kolem poledne již přišlo z mnoha blízkých a vzdálenějších obcí Svaljavska do města asi pět tisíc lidí.
Před městečkem demonstranti utvořili jediný proud. Na pokraji města čekali na demonstranty
ozbrojení četníci, kteří sebrali průvodu vlajky. Museli však po delším vyjednávání demonstrantům
vlajky vrátit. Zatímco zástupci prvého proudu vyjednávali s četníky, přitáhnul ke městečku druhý
proud, který byl rovněž četníky zastaven. V čele druhého průvodu kráčel s rudým praporem
komunista Ivan Halasz. Četníci mu chtěli vyrvat prapor z ruky a poté co se jim to nepodařilo, na něj
zaútočili a probodli jej bodákem, přičemž hodlali obdobným způsobem mordovat další demonstranty.
Ti však četnickou hlídku přemohli a odzbrojili. Nablízku pohybující se četnická pohotovost však
následně zaútočila proti demonstrantům. Bylo vystřeleno asi padesát ran. Četníci v zápalu svého
odporného díla zezadu střílely do prchajících. Zezadu byl zastřelen komunista – lesní dělník a otec čtyř
dětí Ladislav Tancinec, dále komunista – nádeník a otec dvou dětí Demetr Misko. Malorolník a otec tří
dětí Ivan Halasz zemřel za čtyři hodiny po svém zranění. Výsledkem četnického řádění nebyli jen tři
mrtví, řada zraněných a přes sedm desítek zatčených a v potech odvedených, ale také devět osiřelých
malých dětí.


Krveprolití ve Svaljavě vyvolalo mimořádné pobouření po celé republice. Výkonný výbor
Komunistické strany Československa, který ve svém prohlášení konstatoval: „Na základě přesně
zjištěných skutečností a výpovědí řady očitých svědků, prohlašujeme, že běží opět o hanebnou
provokaci utiskovaného revolučního proletariátu Podkarpatské Rusi byrokraticko-četnickým režimem
a o nový, ničím neodůvodněný, surový útok na předvoj karpatoruského pracujícího lidu komunistickou stranu. Komunistická strana Československa je si vědoma, že by bylo zbytečné
obraceti se na vládu a patřičné instance stran ve vládě zúčastněných, varovati je, nebo žádati
vyšetření celého případu a potrestání viníků v úřednických i četnických uniformách a žádati náhradu
rodinám tří zavražděných dělníků, vesměs to otců četných dětí. Každá snaha o nápravu za vlády
tohoto koaličního režimu, který jest pouhým nástrojem zahraničního a domácího imperialistického
kapitalismu, byla by marná. Když již odpovědní činitelé v Československu jednou nastoupili cestu
neustálého a soustavného přisluhování buržoazní reakci. Výkonný výbor Komunistické strany
Československa konstatuje, že komunistický proletariát československý boji se nikdy nevyhýbal a
nevyhýbá, ale že se také nedá vyprovokovat, jak by si aranžéři svaljavského krveprolití přáli, a že
najde dosti sil a prostředků k vydobytí vítězství ve vhodný okamžik, který si zvolí sám.“
Komunistická strana Československa, se okamžitě postavila do čela protestního a solidárního hnutí se
Svaljavou. Ještě v srpnu vyhlásila „Týden bojovné solidarity československého dělnictva
s proletariátem Podkarpatské Rusi.“ V rámci této masové kampaně byly zahájeny sbírky ve prospěch
pozůstalých, konaly se masové demonstrace, na kterých promlouvali zástupci svaljavského občanstva
o brutalitě četnictva a poměrech, v jakých žilo tamější obyvatelstvo. Ve více než sedmdesáti městech
republiky se konaly protesty pod heslem: „Ve Svaljavě prolita krev byla naší krví.“ Jen na
Staroměstském náměstí v Praze se sešlo přes deset tisíc lidí, aby odsoudili svaljavský masakr.


V rezoluci, která byla na této mohutné demonstraci přijata, její účastníci mimo jiné prohlásili:
„Pracující lid, shromážděný na projevu protestním, konaném Komunistickou stranou Československa
v týdnu bojovné solidarity s neslýchaně utlačovaným proletariátem Podkarpatské Rusi, prohlašuje, že
nové krveprolití ve Svaljavě, kterému padly za oběť tři dělnické životy a při němž bylo mnoho dělníků
těžce zraněno a zatčeno, je událostí, nad níž se musí pozastaviti mysl a rozum celé dělnické třídy
tohoto státu. Třídně uvědomělé dělnictvo československé, rozhořčené do krajnosti lživou, štváčskou
kampaní a krvavým cynismem těch, kteří, schovávajíce se za demokratické kulisy, neštítí se
nejodpornějších zločinů, aby proti vůli ohromné většiny obyvatelstva udrželi se ještě nějaký čas u
moci, nedopustí již nikdy, aby krev dělníků mohla být prolévána beztrestně!“ Krvavá řež ve Svaljavě
tak bude navždy spojena také s rozhodným odporem, který po celé republice vyvolala, i s ohromnou
solidaritou s jejími oběťmi.


Milan Krajča, místopředseda KSČM